Tiché roky - Alena Mornštajnová

Jednou jsem v knihovně náhodou narazila na knížku Hotýlek od Aleny Mornštajnové. Protože byla opravdu skvělá, přečetla jsem si i její další knihu, Slepá mapa. Další knížka, Hana, se stala rychle bestsellerem a tak jsem spolu s ostatními nadšeně očekávala knížku Tiché roky. Přečetla jsem ji za necelých 24 hodin. Nemůžete se od ní totiž odtrhnout!

Tématicky je podobná Haně. Znovu nahlížíme na rodinné tajemství, které odhalujeme o krok dříve než hlavní hrdinka knížky. Všichni „kostlivci ve skříni“ se objevují pomalu, takže si do poslední věty nemůžete být jistí, jaká je pravda. Skvělé na této knížce, a ostatně i na ostatních knihách od této autorky je to, že důležité informace sděluje vlastně mimoděk v úplně obyčejných větách. Jak jsem už psala, překvapení vás čeká opravdu na každém kroku.

Ke skládání mozaiky hodně pomáhá forma. Střídají se kapitoly Otec a Dcera. Kapitoly o otci začínají okolo druhé světové války a pokračují až do současnosti, kdy se časově a prostorově prolínají s kapitolami Dcera. Navíc každá kapitola začíná stejnou větou, jakou skončila ta předchozí.

Za zmínku stojí také téma historicko-politické. Některé postavy v knize doplácejí na dobu, ve které žijí a některé jí umí správně využít – „ten večer vymysleli zoufalý plán, jak pomocí úplatků, známostí a Svatoplukova vlivu zařídit, aby mohla vycestovat do kapitalistické ciziny.“

Nebudu prozrazovat detaily, ale v knížce je spousta informací, které autorka po celou dobu naznačuje, ale já je pochopila až úplně na konci. Možná jsem nedávala pozor, možná je to taková hra se čtenářem. Spousta vět mi ale zůstala v hlavě, a ráda se k té knížce znovu vrátím.

„Nic nebude jako dřív, uvědomoval si Svatopluk, když se setmělými ulicemi vracel domů a snažil se najít nejlepší řešení. Žádné takové ale neexistovalo. Měl na výběr mezi špatnou a ještě horší možností. Ať zvolí kteroukoliv, bude to znamenat konec života, který až doposud znal.