Heřmánkové údolí - Hana Marie Körnerová

Knížka Heřmánkové údolí mě zaujala svou obálkou a poetickým názvem. I sám příběh je místy poetický, a místy hodně temný, přesně podle toho, jak se měnily naše dějiny. Příběh je inspirován skutečnými událostmi, sama autorka je v knížce zmíněna, když slibuje, že o tomto příběhu jednou napíše. „Můj život by byl na román,“ říkávala Anna. „Jen kdybych ho uměla napsat.“ „Já vám ho jednou napíšu.“

Knížka je vypravováním Anny, v této době už staré ženy, která v nemocnici vzpomíná na celý svůj život. Je neskutečně barvitá mozaika příběhů a lidských osudů. Anna se v sedmnácti letech přistěhovala do Československa z bývalé Podkarpatské Rusi. Myslí si, že v nové zemi bude šťastná a spokojená. Po většinu svého života opravdu je, ale prostředí, ve kterém žije a také doba její život několikrát obrátí vzhůru nohama.

Heřmánkové údolí mi připomínalo knížky Aleny Mornštajnové. Knížka měla v sobě zvláštní atmosféru, která mě bavila. Chvílemi se přidala jako uprostřed léta a zřetelně jsem cítila heřmánek. Za největší zmínku stojí hlavní hrdinka Anna. Heřmánkové údolí je hlavně knihou o Anně a o tom, co všechno z svůj život dokázala zvládnout. Statečnost nebo pomoc byly pro ni samozřejmostí, ke všemu přistupovala bez zbytečných řečí nebo úvah a dělala to, co bylo potřeba a co ji připadalo jako nejsprávnější. Bylo to obdivuhodné, líbilo se mi její přímočaré myšlení. Sama říkala, že měla ve svém životě štěstí na lidi, spíš ale ostatní postavy v knize měli štěstí díky ní.

Kniha se odehrává v Českém středohoří, v bývalých Sudetech. Celý příběh je rozložen do dvou vesnic, na tak malé ploše působí ještě poutavěji. Do života postav zasáhnou hlavně historické události, třeba odsun Němců, ale hlavně rok 1948, postupné znárodňovaní a změny ve společnosti. Díky tomu, že postavy z knížky poznává postupně, vidíme, jak jim politické změny ubližují.

Myslím, že Heřmánkové údolí stojí za přečtení. Obsahuje všechno, co má román mít.

„Od chvíle, kdy vzpomínky na pooperačním pokoji vzkřísila, neodbytně se vracely. Vtíravé, někdy příjemné, jindy stísňující. Někdy vyloženě zlé. Ty z přelomu devětatřicátého a padesátého patřily k těm posledním. Léta je nosila zasunuté někde hluboko, netoužila se jimi probírat. Teď na konci své životní cesty se vydraly na povrch.“