Den, kdy jsem se naučil žít - Laurent Gounelle

Představte si, že se jednoho obyčejného nedělního odpoledne procházíte po nábřeží v sanfranciském přístavu, celkem nezúčastněně pozorujete dění kolem, když v tom vás chytne za ruku mladá cikánka a nabídne se, že vám z dlaně přečte budoucnost. Nebráníte se a pro pobavení a snad trochu i ze zvědavosti nabídku přijmete. Cikánka si vaši dlaň zkoumavě prohlíží, po chvíli však její tvář zbledne, v jejích očích se zračí nepředstírané zděšení. Zlověstná věštba, kterou posléze vysloví, vás nenechá chladným, a třebaže jste racionálně založený člověk a na věštecké předpovědi nevěříte, od tohoto okamžiku už nemůžete žít poklidným, stereotypním způsobem jako doposud a váš život se převrátí vzhůru nohama. Co když cikánka nelhala, co když na jejích slovech něco je? A proč vzápětí po vyslovení věštby zmizela, aniž vás požádala o peníze?

Knihu Den, kdy jsem se naučil žít jsem měla vyhlédnutou opravdu dlouho. Pořád jsem okolo ní chodila v knihkupectví a říkala si, že si ji musím přečíst. Tudíž jsem si udělala k Vánocům radost a koupila si tuto knihu, k přečtení jsem se ale dostala až nedávno.

Když jsem si poprvé přečetla o čem kniha má vlastně být, říkala jsem si, že bude napsaná podobným způsobem jako Alchymista od Paula Coelha. A jelikož Alchymista patří k mým oblíbeným knížkám, tak Den, kdy jsem se naučil žít, byla jasná volba. Filosofický příběh o hledání smyslu života. I tady je základ příběhu smysl života, přesněji hledání smyslu života. Ale jelikož jsem ji začala číst s vidinou podobného příběhu jako je ten Alchymistův, tak mě to trochu zklamalo. Neříkám tím, že by mě knížka nudila. Četla se pěkně, rychle, příjemně, v tomto ohledu bych nic vytkla. Popravdě ani přesně nevím co zdůraznit, jen vím, že jsem od toho čekala víc, možná víc reálný příběh. To bude ono, začala jsem to číst s představou, že příběh, ačkoliv je málo pravděpodobný, bude znít opravdu věrohodně, reálně. Opak je pravdou. Když čtete Alchymistu, víte, že je to smyšlený a dokonalý příběh. Jenže tady je to položené do reality, postavy by mohly být naprosto reálné, ale jejich vystupování, vyjadřování a smýšlení působí podle mě nereálně.

To je ale tak jediné, co bych této knize vytkla. Začala jsme ji číst, protože mě zaujal příběh a ten mě nezklamal. Bavilo mě to od začátku do konce, a i když pro někoho může být konec jasný už tak od poloviny, mě překvapil a nečekala jsem to. Zpětně si říkám, jak jsem to mohla přehlédnout, ale aspoň jsem si tak nezkazila požitek z pro mě nečekaného konce. Navíc knížka splnila účel, v jaký jsem doufala, a tedy zamyslet se nad životem, ale i nad celým světem a nad chováním některých lidí. Proto podle mě Laurent Gounelle vybral povolání hlavní postavy výborně, díky tomu je vidět změna. A nejen hlavní, ale i ostatní postavy a jejich povolání nebo koníčky se sem skvěle hodí. Skvěle nám ukazují to, co mají ukazovat. A to je ta nesmyslnost a nudnost každodennosti, která se přemění v den změny, tedy v den, kdy se naučí žít.

Takže pokud máte rádi filosofické čtení plné chytrých citátů, u kterého si s potěšením zapřemýšlíte nad smyslem života a nad tím, jak ten svůj změnit, je tohle pro vás.

„Naše společnost zavírá před smrtí oči, a to ji ničí. (…) Vědomí smrti nám umožňuje osvobodit se od iluzí. Náhle si uvědomíme, co má v našem životě skutečnou hodnotu. Všechno ostatní, co až dosud mobilizovalo naši pozornost a energii, se najednou stane podružným. Je konec naší zaslepenosti a naše chiméry zmizí. Dovolíme si být sami sebou, vyjadřovat, co cítíme, a žít tak, jak skutečně chceme. (…) Dobře žít znamená být připraven zemřít bez lítosti.“