Napětí - Naomi Aldermanová

Všechno začíná jiskrou – dospívající dívky mezi 14 a 15 lety v sobě objevují schopnost vypouštět z konečků prstů elektrické výboje. Lékaři posléze zjistí, že se jim u klíčních kostí vyvinul svalový orgán generující elektřinu, podobně jako je tomu u elektrických úhořů.
Chlapci jsou bezbranní – kvůli bezpečnosti jsou ihned izolováni v chlapeckých školách. V některých částech světa propukají krvavé revoluce. Dívky se v používání elektrického napětí zdokonalují a probouzejí tuto schopnost i u starších žen.
Jak by svět vypadal, kdyby se moc přesunula z rukou mužů do rukou žen? Kdyby po celém světě zavládl matriarchát a přestaly platit klasické genderové stereotypy?
Odpovědi na tyto otázky předkládá Naomi Aldermanová v románu Napětí, mnohoznačném a barvitě psaném textu na pomezí sci-fi, dystopie a thrilleru, v němž je výchozí situace promyšlena do důsledků: ženy zneužívají své nově nabyté síly a sexuality, muži se stávají oběťmi a radikálně se mění celkové paradigma i fungování společnosti.

Knížku jsem si koupila v rámci čtenářského klubu od Martinus, ale bohužel jsem ji nestihla přečíst v lednu, moc práce a nebyl čas. Proto jsem ji dočítala ještě teď, na začátku února.

Takže abych se vrátila k samotné knize. Popravdě jsem od toho čekala víc, protože jsem na ni zpočátku četla opravdu dobré recenze, jenže než se mi dostala do rukou a než jsem se do ní pustila, dobrých názorů ubývalo a naopak přibývalo kritičtější hodnocení. A teď, když jsem se dostala na konec, to vlastně chápu, sama se přidávám na stranu lidí, které kniha nijak nenadchla, ale ani neurazila. Sice se mi četla dobře, byla pro mě psaná poměrně zajímavým stylem, takže nebylo těžké se skrz ní prokousat, ale samotný motiv knihy, nic pro mě. Vlastně celá kniha vypráví o fanatickém vládnutí žen a o jejich postupném dostání se k moci. A samozřejmě o tom, jak se každá „zbraň“ může zvrhnout.

Moc má vždycky stejný tvar: je nekonečná, spletitá, v jednom kuse se rozvětvuje. Je živá jako strom a roste; skládá se ze sebe sama, ale je mnohačetná. Její směry jsou nepředvídatelné, řídí se vlastními zákony. (…) Čím blíž se díváte, tím je rozmanitější.

Možná pokud patříte k radikálním feministkám, které odmítají muže, knížka je pro vás jako stvořená. Protože o tom to je, ženy mají moc, muži jsou těmi méně potřebnými. Samozřejmě ji nechci jen odsuzovat, našla jsem tam i pár chytrých částí. Například je tu pěkně poukázáno na gendery, které jsou v dnešní době hodně propíraným tématem. Ženy se chtějí všude prosadit, a o tom je i tahle knížka vlastně, jen tady se ženy prosadily a dost radikálním způsobem, který je podle mého trochu děsivý a to nemluvím o důsledcích, které jsou ještě děsivější. Ale nejde tu podle mě jen o ženy, jde tu celkově o moc, o poukázání na to, jak to může dopadnout, když se dostane k moci někdo s hodně špatnými úmysly. Navíc autorka pěkně do knížky zahrnula násilí na ženách, které je bohužel reálné. I když každý ví, že se to děje, není špatné si to přečíst i v knížce.

Téma zní: kolik mužů vlastně potřebujeme? Dobře si to rozmyslete, říkají. Muži jsou nebezpeční. Páchají valnou většinu trestních činů. Muži jsou méně inteligentní, méně pilní, méně pracovití, myslí svaly a pérem. Muži s větší pravděpodobností onemocní a odčerpávají zdroje této země. Ovšemže je potřebujeme k tomu, abychom měly děti, ale kolik jich je potřeba? Tolik jako žen ne.

Tím moje kritika knihy ještě nekončí, to horší na té knize podle mě byla ta sexualita. Opravdu tam bylo až moc sexu, úplně zbytečného sexu myslím. Ve chvílích, kdy to vůbec nebylo potřeba, kdy se to nehodilo někdo s někým spal a nejen to, je tam i jiné poukázání na sexuální chování. Ale to už zjistíte sami, pokud se rozhodnete knížku číst.

Sci-fi mám ráda, s tím jsem do té knížky také šla, ale tohle mi připadalo jako úplně jiné sci-fi než na jaká jsem zvyklá. Možná proto, že se to jakoby odehrává v naší době a ne v daleké a vzdálené budoucnosti. To je také nejspíš důvod toho, že mě kniha tolik neuchvátila.