Snílek Neznámý - Laini Taylorová

„SNY JSOU JAKO PŘÍBĚHY – DIVOKÉ A NEPRAVDĚPODOBNÉ.

Sen si vybírá snílka, nikdy naopak. Sirotek a knihovník Lazlo se celý život bál, že si ho vybere nějaký obyčejný sen. Už odmala je navíc posedlý mytickým ztraceným městem Pláč. Ale na to, aby ho vyrazil hledal přes půl světa, je příliš zbabělý. A tak v knihách pátrá po každé zmínce o městě, dokud se mu nenaskytne příležitost vyrazit na cestu se skupinou legendárních válečníků. S nimi si může konečně splnit svůj sen…nebo o něj navždy přijít.

Odpovědi čekají ve městě Pláč, stejně jako bohyně s modrou kůží, která navštěvuje Lazla ve snech. Jak o ní může snít ještě předtím, než ji potkal? A jestliže jsou všichni bohové mrtví, proč se ona zdá tak skutečná?“

Ani nevím, kde přesně začít. Čím začít. Tahle knížka mě dostala úplně do kolen. Úplně mě rozpoložila na plno malých kousků. Prostě mě vzala a totálně roztrhala. Už dlouho jsem takový pocit z přečtení knížky neměla. Ale dobře, zpátky ke knize a k ději.

Jak už obal říká, „sen si vybírá snílka, nikdy naopak“. To mluví vlastně za vše a o všem co tahle knížka obsahuje. Je fakt, že se čte poměrně dlouho, má necelých pět set stran, což poměrně jde, ale ať jsem se snažila sebevíc, opravdu se to nedalo přečíst rychle a už vůbec ne snadno. Podle mě to je tím, že zrovna tady pracuje fantasie na 100%, prostě na plné obrátky. Tedy já to tak aspoň měla. Od chvíle, kdy jsem se ponořila do děje, jsem byla v úplně jiném světě…ve snu. Jako kdybych to, o čem se v ní píše, sama prožívala. Takže možná právě to je důvod, proč snad v každé recenzi můžete číst, že se čte dlouho. Navíc je tam dost popisu, zvlášť v první polovině knihy, kdy je popisován život Lazla Neznámého. Což vůbec neznamená, že by vás ta první polovina měla bavit míň než ta druhá, všechno má svoje kouzlo, autorka svým dokonalým stylem psaní dokáže upoutat pozornost i na něco takového, jako je popis knihovny. Jakmile však překročíte polovinu, nepřestanete číst, ani já to nedokázala. Prostě to nešlo. Protože v druhé polovině se sen najednou převrátí úplně naruby. Nebo…je to vůbec pořád jen sen? A najednou už nemáte v hlavě jen jednu záhadu.

„Kdo kdy vložil tolik vášně do svého snu, jen aby bezmocně postával, zatímco se jeho sen plní jiným?“

Potom se do toho připletou navíc záhady Pláče. Ale pořád to nekončí, protože ještě přibývá jedna záhada, a tou je láska. Ale láska ke komu, když někdo takový by vůbec neměl existovat? Nebo snad někdo takový existuje?

„Pořád si myslíš, že jsem…jedinečně nepříšerný démon? „Ne,“ odpověděl s úsměvem. „Myslím si, že jsi kouzelná, odvážná a nádherná. A…“ V jeho hlase se ozvala stydlivost. Jenom ve snu dokázal sebrat odvahu a vyslovit taková slova. „Doufám, že mě necháš být součástí tvého příběhu.“

Ano, dostává se sem i láska a romantika, ale to téhle knížce neubírá na kráse ani trochu, naopak. Naopak je díky tomu zajímavější, záhadnější, úžasnější. Takže pokud nemáte rádi romantiku v knížkách, nebojte se. Neobjevuje se jí tam tolik a pokud se objeví, tak jen ve správnou chvíli.

Ještě tu je tu důležitá otázka, my přeci nemáme jen pěkné sny, že? Máme i zlé, neboli noční můry. Co když existuje někdo jako Múza nočních můr? A proč se vůbec tak bájné město jmenuje tak divně…proč se Pláč jmenuje Pláč? Přesně tak, v téhle knížce je spousta záhad, které stojí za vysvětlení.

„Byla mladá a krásná a překvapená a mrtvá.

Taky byla modrá.

Modrá jako opál, bledě modrá. Modrá jako čekanky nebo křídla vážek nebo jarní – ne letní – obloha.

Někdo vykřikl. Výkřik přilákal další lidi. Ti také křičeli, ne proto, že zemřela dívka, ale proto, že ta dívka byla modrá, a to v Pláči něco znamenalo.“