Kříďák - C. J. Tudor

Kříďák - C.J. Tudor. Tuhle knihu jsem si chtěla přečíst už od chvíle, co u nás vyšla a já ji zahlédla ve výloze knihkupectví. Vůbec jsem od ní nemohla odtrhnout oči, už obálka mě totiž upoutala, následné přečtení anotace, mě jen přesvědčilo, že to si prostě přečíst musím. Kdo by přeci odolal popisu, který je nám nabízen:

„Všichni máme tajemství. Před některými utíkáme, ale ona si nás najdou. A některé hry končí vždycky stejně… Mysteriózní thriller Kříďák je tu – a nedá se před ním utéct.
Cítíte to v lese, ve škole i na hřišti, cítíte to v domech a v lunaparku. Cítíte to na většině míst v malém městečku Anderbury… strach, že vás někdo nebo něco sleduje. Začalo to na pouti roku 1986, kdy se stala ta nehoda. Toho dne potkal dvanáctiletý Eddie pana Hallorana – pana Křídu. Ten přivedl Eddieho na myšlenku nevinné hry pro něj a partu jeho přátel: za pomoci křídových kreseb si mohli nechávat vzkazy. Byla to docela zábava – dokud je křídoví panáčci nedovedli k tělu. Mrtvému dívčímu tělu, rozřezanému na kousky. Tahle událost se jim nesmazatelně vryla do nočních můr. A třicet let poté najdou v dopisních schránkách záhadnou obálku – s panáčkem a kusem křídy. Strašáci z dětských let totiž možná stále dokážou zabíjet.“

Pak jsem konečně knihu dostala do rukou. Bylo to jako splněný sen. Neodolala jsem a ještě před jejím otevřením jsem zhlédla hodnocení na Goodreads, ČBDB a Databázi knih, pochopitelně se to nijak moc nelišilo. Ale překvapilo mě, jak poměrně nízké to hodnocení je na to, že je to knížka s označením debut roku 2018 a pyšnící se zlatou paketou označující bestseller na přebalu. To dodalo mé čtenářské zvědavosti na síle. Po pár stránkách mi to pořád nedávalo smysl, proč tak nízké hodnocení? Jak je to možné, vždyť se to čte úžasně, autorka dokonce zvolila ich-formu díky čemuž jsem si víc připadala v centru dění a navíc se prolínala minulost a současnost, pro mě jako stvořené! Tak proč tedy tak málo hvězdiček? Po přečtení jsem pochopila a sama jsem ji ocenila jen třemi hvězdami.

Sice mě zpočátku opravdu vtáhla do děje, ale do děje, který se až zbytečně moc táhl na můj vkus. Na celých 213 stránkách (z 320 stran) jsem se pořád střídavě vracela z přítomnosti do minulosti, někdy podle mě až zbytečně. A to člověka po chvíli začne nudit. Ale co, konečně jsem se dostala k závěru na který jsem se opravdu už dost těšila a čekala, že to bude hrozná bomba. Znáte to ne? Když vás závěr knihy totálně dostane, doslova rozpoloží? No tak to se teď nedělo. I když to bylo překvapení a opravdu jsem do poslední chvilky nevěděla, tak to na mě vůbec nepůsobilo jako něco strhujícího. Spíše jsem jen knížku zavřela a řekla si, aha, tak dobře, zajímavé a to bylo celé, nic víc. Od thrilleru s tak poutavým popisem jsem opravdu čekala něco víc.

Ani postavy mě nijak neoslovily, přitom mi nepřišlo, že by byly nějak špatně popsané. Líbily se mi, byly mi příjemné a bylo super se s nimi vrátit zpět do dětství. Ale to bylo vše, víc jsem s nimi neprožívala, vlastně ani samotný děj.

Takže nakonec z toho mám spíš smíšené pocity. Rozhodně jsem ráda, že jsem Kříďáka přečetla, nebyl to zbytečný čas. Asi bych ho spíše zařadila mezi knihy, které vás nijak extra nenadchnout, ale zároveň ani neurazí. Na závěr můžu tedy jen říct, že pokud máte rádi thrillery, zkuste si ho přečíst, třeba ho oceníte víc než já.

Pořád si ten okamžik jasně vybavuju. Jasně bílá křída na černém asfaltu. Povrzávání staré rezavé houpačky a lezavý chlad časně ranního vzduchu.