Zlodějka knih - Markus Zusak

Taky znáte ten pocit, že máte hroznou chuť něco číst, ale vlastně vůbec nemáte co? Přesně to se mi stalo před pár dny, ještě naštěstí, že existuje ta elektronika a čtečky knih. Takže jsem ji vzala do ruky s tím, že se podívám, jestli mě zaujme něco z jejího obsahu. A taky že jo! Byla to právě Zlodějka knih od Markuse Zusaka, o které bych vám teď ráda napsala pár slov. Pochopitelně jsem po pár stranách zjistila, že tohle se na čtečce číst nedá, a tak jsem ještě ten den letěla do knihkupectví ji koupit. A byla to dobrá koupě! Zároveň to byla moje první knížka, do které jsem si zvýrazňovala podstatné informace pro mě. Pokud si jí přečtete, pochopíte proč.

„Mladý australský autor sepsal silný, zajímavý a neobyčejně čtivý příběh. Jeho vypravěčem učinil Smrt. Smrt je zdánlivě nezúčastněný divák, s dokonalým odstupem, s osobitou perspektivou; má všechny předpoklady pro to být svědkem a vypravěčem. Ale příběh Liesel Memingerové je tak mimořádný, že i Smrt si musí přiznat zájem o živé lidi, dojetí z jejich utrpení, hořkost a úlevu z konců. I Smrt má srdce. Zusakova kniha se vydává na smutná místa, rozhodně ale není skličující. Kniha se stala záhy po svém vydání mezinárodním bestselerem.„

Je pravda, že je to opravdu bichle, ale věřte mi, přečtete ji jakoby nic, ani vám nepřijde, že už jste na konci. Aspoň tak jsem to měla já.

„DROBNÁ INFORMACE: Zemřete.“

Když na vás hned na první stránce vybafne taková informace, nedokážete odolat. Musíte pokračovat. To však ještě nevíte, co všechno vás čeká. Nejenom, že vypravěčem je již zmíněná Smrt, ale dokonce vypráví o druhé světové válce. A co je horší než příběh o Hitlerovi a jedné z nejhorších válek světa? Příběh o Hitlerovi a jedné z nejhorších válek světa z pohledu jediné nestranné bytosti – Smrti.

„Doopravdy dokážu být bezstarostná. Dokážu být přátelská. Příjemná. Přívětivá. A to jsme jen u P. Ale nechtějte po mně, abych byla hodná. Být hodná, to není moje parketa.“

Hlavní postavou je odbornice na zůstávání, Zlodějka knih nebo chcete-li, Liesel Memingerová, jejíž příběh je vyprávěn. Proč právě ona? Proč je odbornice na zůstávání? Proč Zlodějka knih? Protože dokázala, co někteří ne, uniknout Smrti během druhé světové války, dokázala snést pohled na umírání svých milovaných, dokázala se naučit číst, kradla knihy – možná právě to ji zachránilo.

„Když na ni vzpomínám, vybaví se mi dlouhý soupis barev, ale ty tři, za kterých jsem ji viděla tváří v tvář, mají zvláštní váhu. V tu chvíli je vidím takhle: složí se jedna na druhou, klikyhák černého podpisu na oslepivě bílém kruhu na husté polévkové červeni.“

A přesně v tomto duchu je psaná celá knížka, od začátku do konce jsem nacházela takové pasáže, které hodně působily na moje city. Bylo mi řečeno, ať počkám na konec, že to je teprve pecka, že tam budu mít hodně co dělat, abych udržela slzu. Potíž byla v tom, že už u 32. stránky jsem to nezvládla a rozbrečela se jako malé dítě. Při představě, že se to opravdu stalo, že takhle vypadala válka, že takhle se zacházelo s lidmi…

Bylo hodně těžké to číst, protože Zusak dokázal tak úžasně popsat atmosféru, místo, kde se to odehrávalo, dokázal tak živě popsat bombardování a strach lidí nebo jejich pocity během války, bylo to těžké právě tímto vším, protože jsem si připadala, jako bych tam byla, jako bych to také prožívala. Jako bych s nimi prožívala strach z toho, co přinese druhý den, strach z Fuhrera, obavy o jídlo, o holý život.  Tohle všechno a mnohem, mnohem víc prožijete, když si to přečtete. A věřte mi, touhle knížkou rozhodně neuděláte krok vedle.

Mně osobně bude ležet v hlavně ještě hodně dlouho, do té doby, než udělám rereading, pak mi bude ležet v hlavě nanovo.

„…když jsme spolu šly po Anzac Avenue, kolem fotbalového hřiště, jsem vytáhla z kapsy zaprášenou černou knížku. Stará žena žasla. Vzala si ji a zeptala se: „Je to opravdu ona?“ Přikývla jsem. Rozechvěle otevřela Zlodějku knih a obrátila pár listů...“