Priepasť - Jozef Karika

„Bývalý lezec trpiaci panickým strachom z výšok narazí na legendu o skalnej plošine v Tatrách, kde neznáma sila núti ľudí, ktorí tam zablúdia, skočiť do priepasti a zabiť sa. Nezvyčajné množstvo smrteľných nehôd v tejto oblasti mu nedá spávať. Rozbehne pátranie na vlastnú päsť, lenže skutočnosti, ktoré odhalí, sa vymykajú ľudskej predstavivosti a chápaniu. Za svoju zvedavosť kruto zaplatí – sám sa ocitne na hrane priepasti. Je stará legenda horských vodcov o nadprirodzenej sile zhadzujúcej ľudí do hlbín iba strašidelná fáma, alebo obsahuje zrnko pravdy?“

Takto knihu Priepasť popisuje její anotace. Dá se, ale na příběh nahlížet i jinak?

Podle Sigmunda Freuda pohánějí člověka dva základní instinkty – libido, neboli pud života a jeho protiklad, pud smrti a sebezničení, zvaný destrudo.

Proč tento filozofický úvod? Priepasť totiž není tím, čím se na první pohled zdá. Není to jen příběh o horách, je to příběh o nás samých. Tím se stává děsivějším. Nemusíte totiž do Slavkovskej doliny, kde se děj odehrává. Destrudo vás může potkat kdekoliv. Je pouze v naší hlavě. Jaké to je, když se proti nám postaví naše vlastní mysl a vede nás k záhubě? Právě toto je v knize dokonale popsané. Autor vám svým vyprávěním nasadí brouka do hlavy. Paradoxně, přesně o tom knížka je, o myšlenkách, které se vylíhnou v naší hlavě a tam hryzají, hryzají a hryzají.

„Ak vstúpiš na nesprávne miesto, vyliahne sa ti v hlave myšlienka. Zlá myšlienka, ktorá sa nedá odohnať a svojou neodbytnosťou ťa zničí na tisíc spôsobov. Alebo ťa rovno zabije. Ani len netušíš, odkiaľ prišla. Objavila sa z ničoho nič ako nevítaný hosť; vynorila sa z nevedomia a ty jej nedokážeš vzdorovať. Hlodá v tebe, zosilňuje nutkanie, až kým sa to už nedá vydržať.“

Oproti Trhlině není knížka zatížená dlouhým úvodem. Tady jste rovnou vhozeni do děje a do poslední kapitoly z něj nejspíš ani nevypadnete. Samotný děj je vlastně velice jednoduchý, stojí ale na tenké hranici reality a vlastního, mnohdy pokřiveného vnímání hlavního hrdiny. Stejně jako on nevíme, co je reálné a kdy si s námi hraje naše vlastní představivost. Na povrch vnímáni totiž vyplouvají Adamovi vnitřní démoni, jeho třinácté komnaty. Vše, co se mu kdy v životě stalo, se znovu vrací, nic není zapomenuto.

Přestože knížka nahlíží do hlavy konkrétní osobě, je vlastně obecným popisem, jak naše tělo reaguje na krizové situaci. U každého vyplavou na povrch jiné myšlenky, základní boj je ale stejný: vyhraje libido, život, nebo destrudo, vlastní sebezničení?

Když se Adam ocitá na pokraji smrti, hodnotí základní lidské vlastnosti. Lidský život, veškeré jeho snažení při setkání se smrtí vyznívá jako směšná fraška.

 „ Vecný súčet životných bolestí a životných slastí hovorí jasne. Úspech, slast aj radost sú iba dočasné, utrpenie však trvalé.“

Co říct na závěr? Nelituju ani jedné minuty strávené nad knížkou. Byla děsivá v tom nejdokonalejším slova smyslu – nejděsivější věci pro nás jsme my samotní.

Ps. Čteno v originále.